Bitva u Domažlic 14. srpna 1431 - 1. část fantasy povídky

      Podtitulek nadpisu zní: Vojenská mise v pozdním středověku. Povídka využívá jisté mezery v historických dokumentech, týkající se střetnutí husitů s křižáky 14. srpna roku 1431. Tehdy se žoldnéřské vojsko dalo na bezhlavý útěk, když údajně uslyšelo rachocení jejich vozů a chorál "Ktož sú boží bojovníci", takže kališníci měli usnadněnou práci při pronásledování křižáků. K fantazijnímu vysvětlení, proč tak zděšeně  prchali jakoby měli v patách ďábla, jsem napsal níže uvedenou povídku.

      Historický kontext k povídce tvoří vynikající dílo níže jmenovaného autora webu www.bellum.cz , jež jsem si dovolil bez zásahu do článku použít k nutné orientaci čtenářů v této slavné události našich dějin. Podotýkám, že se nejedná o komerční použití, ale pouze o bezúplatné zveřejnění povídky na internetu, jak autor webu požaduje.     

      Všechny postavy, jména a situace pokud jde o 142. prapor oprav techniky v Klatovech a další děje jsou samozřejmě vymyšlené, jedná se o čistou fikci. Autor               

      * * * * *               

      Je příjemně teplý a slunečný den, pondělí 13. srpna léta páně 2012. Po víkendu opět první pracovní den v Dragounských kasárnách Klatovy za Drnovým potokem, kde je dislokován 142. prapor oprav vojenské techniky (ve zkratce 142. propr.), tvořící součást 14. brigády logistické podpory s velitelstvím v Pardubicích. „Klatovští dragouni“ začínají nový týden jako vždy výrobně opravárenskou činností bojových kolových a pásových vozidel, zbraňových systémů a ručních zbraní, které jsou ve výzbroji Armády ČR. Pracovní nasazení je vidět jak v rotě všeobecných oprav, tak i v rotě oprav speciální techniky. Pozadu nezůstávají ani další specializované roty. Předmětem úsilí je nejen nejmodernější vojenská technika, ale i starší bojové prostředky, jakým jsou například obrněné transportéry OT-64 SKOT, kterážto zkratka znamená Střední Kolový Obrněný Transportér. V současné době jsou nahrazeny rakouskými pandury. „Otéčka“, jak se jim říkalo, jsou vyřazeny z výzbroje Armády ČR a v posledních asi čtyřech letech prodávány do zemí Asie a Afriky hlavně pro potřeby zdravotníků. Část oprav před exportem do uvedených zemí realizuje klatovský útvar, další opravy včetně moderních obrněných transportérů zajišťuje VOP CZ, s.p. Šternberk a Nový Jičín. Řeč je o jednom z posledních vozidel typu OT-64 SKOT. Do jeho primární výzbroje patřil velkorážný kulomet KPVT 14,5 mm a sekundární kulomet PKT o ráži 7,62 mm, umístěné ve střelecké věžičce střední části korby. Do tehdejší čsl. lidové armády byl zařazen jako výrobek československo-polské spolupráce s motorem Tatra a převodovkou Praga. Vyráběn byl v Polsku. Tolik stručné technické údaje.              

      V jedné z dílen opravárenské haly pokračují dokončovací práce na „veteránu“ obrněného transportéru OT-64 SKOT, který předminulý týden dopravili od jednoho vojenského útvaru. Mechanici se zaměřili na menší opravy pohonné jednotky, pětistupňové převodovky pro jízdu vpřed a jedním zpětným stupněm, spojky, renovaci některých dílů podvozku a pancéřové korby. Specialisté jej vybavili novou multifunkční radiostanicí, zařízením pro identifikaci, navigačním a informačním systémem včetně periskopického pozorovacího přístroje. Poté bude rozhodnuto, kdy stroj poputuje do jedné ze zemí Afriky jako zdravotní verze, s uvedenou výzbrojí na svou obranu. Po skončení oprav jej ještě vyzkouší určení vojáci na silnicích a v kopcovitém terénu. Certifikaci o plavební schopnosti a funkčnosti čerpadla včetně obou lodních šroubů získal transportér již předtím od zkušebních komisařů ve vojenském výcvikovém prostoru Březina u Vyškova. Vyjet z kasáren má příští den, v úterý. Kdo zkoušku uskuteční a na jaké trase, rozhodne velitel roty kapitán inženýr Jan Svoboda.              

      * * * * *               

      Den předtím – neděle 12. srpna 2012 odpoledne     

      Vedoucí praporčík jedné z rot oprav techniky jednatřicetiletý nadrotmistr Jiří Pánek a o rok mladší nadrotmistr Pavel Žák, oba absolventi bývalé Střední technické školy Ministerstva obrany v Moravské Třebové, se specializací od třetího ročníku na vojensko-technický blok - strojírenská technologie, konstrukce, provoz a opravy vojenské techniky, trávili odpoledne u počítače v Pánkově klatovské bytovce. Oba přátele spojovaly kromě zaměstnání u praporu zájmy o husitskou historii, teoretickou fyziku, vědecko-fantastický žánr, hraniční jevy a s tím spojené záhady.               

      V této chvíli si oba lámali hlavu nad dosud nevyřešenou otázkou překotného a panického úprku křižáckých vojsk 14. srpna roku 1431 v bitvě u Domažlic. Snažili se najít vysvětlení na internetových stránkách.               

      „Pavle, zabývám se touto mezerou v historii, jak víš, už nějakou dobu, zvláště poté, co jsem našel na webu, který nyní sledujeme, zajímavé údaje. Podíváme se na něj společně a řekneš mi svůj názor,“ komentoval článek Jirka. Poukázal na konkrétní internetový článek Bitva u Domažlic 14. srpna 1431 zpět na přehled bitev     

      • Popis a průběh bitvy     

      • Velitelé     

      • Obrazová galerie     

      • Odkazy a literatura             

      Historický kontext               

      Husitská revoluce, která v letech 1419–1434/36 zachvátila Čechy a částečně i další země Koruny české, byla důsledkem hluboké hospodářské a společenské krize. Jako její rozbuška posloužila smrt vlivného kazatele a učence Jana Husa upáleného 1415 v Kostnici na popud katolické církve.     

      Odkazem jeho myšlenek na nápravu církve, resp. i celé feudální společnosti se inspirovaly široké vrstvy české společnosti od chudiny a venkovského lidu až po měšťanstvo a šlechtu. Jejich představitelé odmítli po smrti krále Václava IV. 1419 nástupnictví jeho neoblíbeného bratra Zikmunda.     

      Ten byl rozhodnut získat korunu silou. Na obranu proti němu a dalším protivníkům (papež, katolická církev a část domácí šlechty) vytvořili husité, resp. kališníci, jak se přívrženci Husových myšlenek a přijímání pod obojí začali nazývat, značnou vojenskou sílu a neobvyklou ale efektivní taktiku boje. Podařilo se jim odrazit i všechny čtyři křížové výpravy 1420, 1421/22, 1427, 1431.     

      Ačkoliv poslední z nich byla co do síly armády i množství vynaložených prostředků ze všech největší, skončila jednoznačným, slavným a bezproblémovým vítězstvím husitů: v bitvě u Domažlic.             

      Předchozí události              

      Po vítězství u Tachova 1427 se nalézala vojenská síla husitů na vrcholu a jejich protivníci nadlouho ztratili odvahu se jim postavit. Oproti minulým letům nedocházelo nyní k tak výraznějším třenicím mezi jednotlivými proudy a představiteli hnutí. Stabilizovaná situace dovolovala husitům podnikat úspěšné spanilé jízdy, výpravy za kořistí a propagandou do okolních zemí.     

      Úměrně rostoucí smělosti přibývaly nejen v německém prostoru hlasy volající po dalším a ještě silnějším zákroku proti českým heretikům. Za tímto účelem se v okolí bavorského Weidenu blízko českých hranic začala od jara 1431 shromažďovat na svou dobu obrovská armáda rekrutující se zejména z německých, ale i uherských a italských oddílů. Její organizací byl papežem pověřen jeho legát (vyslanec) kardinál Guiliano Cesarini.     

      Zikmund Lucemburský, král Svaté říše římské, král uherský a formálně i český, sice výpravu podpořil, z přímé účasti se mu ale podařilo vykroutit a jejím vedením opět pověřil braniborského markraběte Fridricha, neúspěšného velitele předchozí křížové výpravy. Křižáci však tentokrát, poučeni z předchozích nezdarů, zamýšleli husity porazit jejich vlastní taktikou za pomoci 9000 bojových vozů.     

      Takto vyzbrojená armáda čítající přes 100 000 mužů překročila 1. srpna české hranice a blížila se k husitskému Tachovu. Ten se jim ale nepodařilo v několika příštích dnech dobýt, čímž začal průběh událostí nápadně připomínat neúspěšné křižácké tažení před čtyřmi roky. Přesunuli se z opatrnosti proto k strategicky výhodnějším Domažlicím, které zamýšleli získat jako svůj opěrný bod.     

      Husité byli o přípravách i postupu křižáků dobře informováni a ve velmi krátkém čase v okolí Berouna shromáždili vojsko o síle asi 40 000 mužů, mimochodem rovněž největší v dějinách těchto válek. Rychlost a ochota, se kterou se tak stalo, dokazuje tehdejší svornost husitských proudů. Ačkoliv nedosahovalo ani poloviny stavu protivníka, převyšovalo jej svou organizovaností, bojovou morálkou a jednotou ve velení. Do čela byl delegován vynikající stratég Prokop Holý. Aby křižákům zabránili v dobytí Domažlic, vyrazili husité 12. srpna na pochod.               

      Průběh bitvy u Domažlic               

      Už sama rychlost, se kterou se vojska Prokopa Holého k Domažlicím přiblížila (asi 80 km během dvou dnů!) křižáky zaskočila a vystrašila. Chaos do jejich řad vnesly i zmatečné přesuny doprovázené špatnou koordinací takto velkého množství jednotek. V prostoru mezi Domažlicemi a hradem Rýzmberkem postavili narychlo vozovou hradbu, většina oddílů však nestačila zaujmout bojové pozice.     

      Další průběh bitvy je poněkud zahalen tajemstvím. Hovoří se o ideálním příkladu „psychologického efektu“ v dějinách válek. Předsunuté oddíly křižáků, které v den bitvy 14. srpna ráno údajně zaslechly rachot nečekaně brzy se blížících husitských vozů doprovázený zpěvem chorálu „Ktož jsú boží bojovníci“, se začaly kvapem stahovat.     

      Tento manévr pak nadobro podlomil bojovou morálku zmatených a vystrašených vojáků hlavního sledu křižácké armády, začali masově opouštět svá postavení a v panice prchat k bavorským hranicím. Velitelům se jejich útěk nepodařilo zastavit a nakonec ani jim nezbylo, než se k němu přidat. Takto se údajně v přestrojení za prostého vojáka zachránil i sám Cesarini.     

      Jeho na bojišti zanechaný kardinálský klobouk tak vstoupil do dějin jako symbol triumfu nad křižáky a katolickou církví a ještě dlouho poté byl vystavován v Praze před Týnským chrámem. Do rukou husitů padlo na 2000 plně vybavených bojových vozů, vojenského materiálu i různých drahocenných artefaktů.     

      Čechům se tak postavila jen pěchota se svou vozovou hradbou, čímž nepřímo pomohla zabránit většímu krveprolití, které by jistě následovalo po bezprostředním dostižení prchajících jednotek. Husitům se tuto překážku podařilo překonat až po několika hodinách boje a na pronásledování nepřítele tak zbylo méně času i sil.               

      Výsledek               

      Výsledkem bylo drtivé vítězství husitů, kteří se tak bez výraznějších ztrát vypořádali s poslední zahraniční intervencí revoluční fáze husitských válek. Křesťanskou Evropu tím opět ubezpečili o své vojenské neporazitelnosti. S nadsázkou lze říci, že křižáci ve snaze husitům zabránit v dalším plundrováním okolních zemí jim přivezli tučnou kořist přímo do Čech.     

      Podobně jako v případě předchozí křížové výpravy se i nyní tažení obešlo bez větších průtahů a obětí na životech. Ty lze na straně křižáků odhadovat v řádu stovek, zejména mezi pěšími obránci vozové hradby (mj. přes 200 Italů). Bitva u Domažlic v podstatě svým průběhem okopírovala události spojené s bitvou u Tachova 1427.               

      Historický význam               

      Vítězství husitů u Domažlic přesvědčilo s konečnou platností jejich protivníky o bezvýchodnosti silového řešení situace v Čechách a uvolnilo cestu jednání. Týž kardinál Cesarini se následně zasloužil o jednání špiček basilejského koncilu s husitskou delegací 1433 vedenou Prokopem Holým.     

      Vzájemné otevření se nějaké kompromisní dohodě napomohlo spolu s postupným rozkolem uvnitř husitského hnutí k ukončení konfliktu (Lipany 1434, potvrzení kompaktát 1436) a přijetí Zikmunda Lucemburského za českého krále.     

      Autor: RNDr. et PhDr. Aleš Nováček, Ph.D.                

      Bitva u Domažlic 14. srpna 1431               

      Strany     

      husité (táborité, sirotci, pražané, žatecko-lounský svaz a další) křižáci (4. křížová výprava – vojáci zejm. ze Sv. říše římské, Itálie a Uher)     

      Velitelé      

      Prokop Holý Fridrich I. Braniborský               

      Giuliano Cesarini     

      Jiní slavní účastníci     

      Zikmund Korybut (litevský kníže) Jindřich z Plavna     

      Velikost armád     

      asi 40 000 vojáků (z toho asi 4-5000 jezdců, 3000 bojových vozů) nad 100 000 vojáků (prý 40 000 jezdců, 90 000 pěšáků a 9000 bojových vozů)     

      Ztráty     

      zanedbatelné několik set mrtvých (přes 200 Italů,...)     

      několik set až tisíc zajatců, 300 děl, 2000 vozů      

      Zdroje: Ze starých letopisů českých, Praha 1980, s. 112;     

      Ze zpráv a kronik doby husitské. Praha 1981, s. 252.               

      „Všimni si,“ hovořil dál Jirka „odstavce uprostřed textu: ´Další průběh bitvy je poněkud zahalen tajemstvím. Hovoří se o ideálním příkladu „psychologického efektu“ v dějinách válek. Předsunuté oddíly křižáků, které v den bitvy 14. srpna ráno údajně zaslechly rachot nečekaně brzy se blížících husitských vozů doprovázený zpěvem chorálu „Ktož jsú boží bojovníci“, se začaly kvapem stahovat.               

      Tento manévr pak nadobro podlomil bojovou morálku zmatených a vystrašených vojáků hlavního sledu křižácké armády, začali masově opouštět svá postavení a v panice prchat k bavorským hranicím. Velitelům se jejich útěk nepodařilo zastavit a nakonec ani jim nezbylo, než se k němu přidat. Takto se údajně v přestrojení za prostého vojáka zachránil i sám Cesarini.´               

      „Nezdá se ti, že se tady skrývá nějaké tajemství? Ovšem, je pochopitelné, že v důsledku zmatených rozkazů nastal posléze chaos v řadách křižáckých vojsk, takže husitské voje měly usnadněnou pozici ve svém heroickém tažení.               

      Ale známe též Píseň o vítězství u Domažlic z pera tehdejšího účastníka bojů, historika a českého spisovatele doby husitské Vavřince z Březové, který se ve svém díle mimo jiné zmiňuje o této záhadě takto,“ pokračoval Pánek:               

      ´Když nám se totiž přiblížil     

      a na tři míle vzdálen byl     

      ten zhoubný národ pověstný,     

      tak nepřátelský, ničemný,     

      takovou hrůzou sevřeni     

      jsme všichni v náhlém zděšení;     

      tu naše síly mizejí     

      a prchá rada s nadějí,     

      země se třese v nás je třas     

      jen útěk hledal každý z nás     

      a ďábel sám je v patách všem     

      – jest ještě v Čechách vladařem.     

      My nemohli jsme bít se tam,     

      a tak jen útěk zbýval nám...´.               

      „Je zvláštní, že Vavřinec hovoří kromě o zemětřasu též o jakémsi imaginárním ďáblu, který je křižákům v patách. Samozřejmě účastníci této čtvrté křižácké výpravy považovali Čechy a jejich vojska po předchozích prohraných válkách za satanský národ, kterému je nakloněno samotné peklo. Ale přesto mě zaráží fakt, že většina křižáckých oddílů se dala na nezvladatelný útěk ještě dříve, než předvoj husitského vojska dorazil k předním řadám nepřátel. Víme, že tehdejší míle měřila v přepočtu dnešních zhruba jedenáct kilometrů a spisovatelem uváděné tři míle by obsáhly distanc kolem třiatřiceti kilometrů. Jiný historický zdroj uvádí vzdálenost mezi husity a křižáky pouze jednu míli, což by bylo jen asi těch jedenáct km. Je to opravdu podivné a nikdo z historiků neměl, dosud nemá a jak to vypadá, ani v budoucnu nebude mít postačující podklady pro řádné objasnění celé situace.“               

      Jirka nad problémem pokyvoval hlavou. „Mimochodem, dnes je 12. srpna a pozítří máme pětisté osmdesáté první výročí této bitvy. Takže je docela aktuální, že se tím nyní zabýváme.“               

      Pánek zmlkl a zadumaně si třel bradu.               

      „Jirko,“ prohodil Žák též v zamyšlení, „my dva, bohužel, nemáme žádnou možnost rozseknout tento gordický uzel. Proto raději obraťme své myšlenky jiným směrem a nechme celou věc,“ dodal již s úsměvem, „koňovi – ten má větší hlavu.“     

      Jirka se rovněž usmál a souhlasil s Pavlovým názorem. „Víš co? Dáme si teď turka a věnujme se veselejším záležitostem, jo?“               

      * * * * *               

      Pondělí 13.srpna odpoledne               

      Na nádvoří útvaru probíhalo u jednotlivých rot vyhlášení rozkazu velitele a bojové rozdílení na úterý. U naší roty oprav techniky to byl kapitán Svoboda. V rozkazu upřesnil také zkušební jízdu opraveného OT-64 SKOT a jeho výjezd z kasáren stanovil na 14. hodinu příštího dne, dopoledne na přípravu. Zkoušku provedou velitel vozidla vedoucí praporčík -zbrojní specialista nadrotmistr Jiří Pánek a nadrotmistr Pavel Žák, zkušený řidič OT-64, oba s výstrojí - maskovací oděv, kovová přilba, neprůstřelná vesta, výzbrojí - samopal s ostrými náboji, pro kulomety vozidla byla stanovena rovněž ostrá munice. Spojení se základnou zajistí radiostanice a speciální informační systém. V cestovním rozkaze určena přesná trasa pohybu vozidla: po silnici 22 přes Kdyni až do Koutu na Šumavě – celková vzdálenost 24,4 km, průměrná doba jízdy půl hodiny. V Koutu odbočí vozidlo na silnici 0222a, kdy po několika stech metrech vyjede na místní vozovku, dílem asfaltovanou, dílem štěrkovanou, přičemž se vyhne cestám s dopravní značkou, zakazující vjezd motorových vozidel. Při jízdě v tamější lokalitě dát pozor na cyklisty a pěší, neboť se jedná o oblast hojně navštěvovanou turisty. Návrat uskutečnit po stejné trase.               

      Velitel roty po skončení bojového rozdílení a před povelem k rozchodu vyzval Pánka a Žáka, aby přišli k upřesnění úkolu do jeho pracovny. Když se posadili, položil jim otázku:               

      „Páni nadrotmistři, tušíte, proč jsem nařídil trasu zkoušky do prostoru Koutu na Šumavě?“               

      „To opravdu nevíme,“ odpověděli oba vojáci jednohlasně.               

      Svoboda je nechal chvíli v nevědomosti a poté prohlásil slavnostně:                

      „Jako zájemci o historii musíte vědět, že zítra je 581. výročí vítězné bitvy husitů nad křižáky u Domažlic. A právě někde za dnešní obcí Kout se tento boj odehrál. Pokud tam najdete nějakého zapomenutého křižáka, dopravte ho do kasáren,“ již s úsměvem podotkl velitel roty.               

      Vedoucí praporčík Pánek se ťukl do čela: „Pane kapitáne, zrovna včera jsme s kolegou Žákem vzpomněli výročí slavné bitvy. Nenapadlo nás, že spojíte naši zkušební jízdu s touto historickou událostí.“                

      „Nejen vy oba, ale i já rád sleduji dějinné události, navíc, jež se týkají našeho kraje. Máte k úkolu nějaké dotazy?“               

      „Ano,“ ozval se Pánek, „proč jste nařídil neprůstřelné vesty a ostré náboje do samopalů a kulometů? Vždyť nejsme na žádné zahraniční misi, jako například na Balkáně. Tam to bylo zcela na místě.“               

      Kapitán Svoboda se zatvářil poněkud tajemně a odvětil: „Pane nadrotmistře, nikdy nevíte, do čeho jdete. I u nás v klidných, bezpečných a ničím nezčeřených vodách se můžete nadít nečekaných překvapení. Například novodobých ozbrojených loupežníků, kteří s oblibou kradou obrněné transportéry i s posádkou,“ projevil smysl pro vtip.               

      Vojáci se velitelově odpovědi zasmáli a když jim pokynul, že mohou odejít, zasalutovali a vyšli z pracovny.               

      „Náš velitel má vyhraněný smysl pro legraci, že?“ podotkl Pavel.               

      „Jo, to má,“ řekl zamyšleně Jirka, „ale stejně mi nejde do hlavy, proč budeme jako ozbrojenci s ostrými náboji do samopalů a obou kulometů obrněného transportéru. Vypadá to, jako kdybychom jeli do boje někde v Afghánistánu.“               

      * * * * *     

      Úterý 14. srpna ráno               

      Ráno hned po rozvodu do zaměstnání Pánek a Žák přišli do dílen připravit transportér, prověřit funkci jeho zařízení včetně radiostanice, nafasovali ostrou munici do kulometů a samopalů a neprůstřelné vesty.               

      Velitel roty zastihl dvojici v plné práci. Osobně zkontroloval balistické vesty, přičemž s uspokojením konstatoval, že obsahují též pláty z keramiky a navíc síťky z titanových drátů.               

      „Jak víte,“ podotkl, „ochranné vesty bez tohoto přídavného vybavení stačí na většinu ručních palných zbraní, ale nejsou účinné proti bodným a sečným zbraním.“               

      „To jako, kdyby nás lupiči přepadli noži, mačetami nebo sekyrami?“ ironicky poznamenal nadrotmistr Pánek.               

      Kapitán Svoboda s vážnou tváří jen utrousil : „Čeká vás ještě dnes podrobná instruktáž, takže vyčkejte času.“ Poté mávl rukou a odešel do své pracovny.               

      Oba přátelé pokračovali v přípravě na odpolední cestu. Počasí bylo oproti minulým dnům chladnější, teploty se pohybovaly v rozmezí 16 až 18 stupňů, nebe částečně zatažené.              

      „Víš, že k oblasti, do níž máme vyrazit, se váží četné pověsti o tajemné postavě, která se některým lidem náhle zjevila a vzápětí se beze stopy rozplynula?“ prohodil k Pavlovi Jiří.               

      „Máš pravdu, už jsem také o tom slyšel. Kromě toho bude v pohraniční oblasti mezi námi a Německem těchto míst více. Někde jsem četl, že na jaře roku 1997 žena středního věku a její přítelkyně z menšího městečka u Českých Budějovic si udělaly výlet do lesa v blízkosti hranic. Nedaleko potůčku si odskočila. Následně se jí zatočila hlava a okolo sebe uzřela prudké zelené světlo. Ocitla se v jiném světě, na louce s krásně zelenou trávou a v dáli spatřila zlatě zářící město. Než se stačila více porozhlédnout, objevil se vedle ní muž v šedé uniformě s vyrytým dvojitým písmenem L na měděné destičce vedle kapsy. Tento člověk neváhal ani vteřinu, položil jí ruku na hlavu a jakoby „zatlačil“ zpět do našeho světa. U potůčku ji po jedné hodině a dvaceti minutách přítelkyně našla, přičemž tento prostor předtím několikrát bezvýsledně prohledala. Této paní však čas plynul jinak, zdálo se jí, že v jiné realitě pobyla sotva několik minut. Později přivolaný psychotronik potvrdil, že v onom místě zjistil tektonický zlom, jenž zřejmě umožnil uvedenou událost. Takže pokud je tento příběh pravdivý, došlo u této ženy k přesunu do jiné dimenze a zpět,“ citoval text článku Pavel.               

      „Není to vyloučeno,“ připojil poznámku Jirka, “vzpomínáš si, jak jsme na internetu letos v červnu objevili stať Unikají neutrony do paralelního vesmíru? Bylo uváděno, že ´při experimentech narazili italští vědci na podivné chování neutronů, které si současnými fyzikálními zákony nedokáží vysvětlit. Toto chování se nyní skupina těchto vědců z University of Aquila pokouší popsat ve své studii publikované v magazínu European Physical Journal C. Podle nich by mohlo docházet k tomu, že by se neutrony transportovaly do zdvojených částic v paralelním světě a zpátky. Tato oscilace neutronů probíhá v řádu sekund, během kterých na chvilku zmizí a po chvíli se objevují znovu.               

      Takovéto chování je ale podle výsledků experimentů podmíněno existencí indukovaného magnetického pole, jehož směr a síla mají na míru mizení neutronů vliv.               

      Na základě těchto výzkumů se rýsuje pravděpodobnost, že jsme obklopeni částicemi z paralelního vesmíru a podle Zuraba Berezhianiho a Fabrizia Nesti, kteří jsou autory studie, by tento fenomén mohl stát za existencí temné hmoty,´ ukončil svou přednášku Pánek.               

      „Takže troufáš si tvrdit, že je to možné nejen v mikrosvětě, ale i v našem viditelném a hmatatelném světě?“ opáčil Žák.                

      „Nic netvrdím, pouze spekuluji. Jak víš, v kvantové fyzice se dějí pro nás neuvěřitelné věci, které mohou mít dopad i pro makrosvět.“     

      „No nevím, nevím...,“ zahučel Pavel. „Že odbočuji od tématu. Jakou to pozdější podrobnou instruktáž k naší cestě měl velitel na mysli?“               

      „To bych taky rád věděl. Neřekl nám ani, kdo ji provede a z jakého důvodu, když jsme přece dostačující pokyny dostali od něj včera večer v rozkaze,“ zamyslel se Jirka.                

      „Však uvidíme,“ dodal Pavel. „Asi to bude po obědě před odjezdem.“               

      Oba přátelé se odmlčeli a věnovali zbývající čas přípravě na zkušební jízdu.               

      * * * * *               

      Po obědě přesně ve 14 hodin Pánek s Žákem nastoupili do obrněného transportéru. Velitel roty kapitán Svoboda se zjevil jako duch u transportéru a překvapil je osobním přáním šťastné cesty a plánovaného návratu do večerního rozkazu. Vedoucí praporčík si neodpustil všetečnou otázku, jak to dopoledne mínil s dodatečnou podrobnou instruktáží k cestě, když k něčemu takovému nedošlo. Svoboda se poškrabal na hlavě a odpověděl, že v kasárnách vlastně už další instruktáž nepotřebovali a ostatní se dozví po dosažení stanoveného cíle.               

      Aby se už na nic neptali a neprodleně vyrazili. Poté rázným krokem odešel. Oběma nadrotmistrům nezbylo nic jiného, než nastartovat vozidlo a vyjet z prostoru útvaru.               

      Vzali to po Dragounské směrem Na Chmelnici, poté V Řekách, Domažlické a pokračovali po silnici 22. Vyzkoušeli některé systémy vozidla – planetovou převodovku Praga Wilson a uzávěrku diferenciálu přední a zadní nápravy. Spojení se základnou zajišťovala multifunkční radiová stanice s dobrým dosahem na místo dojezdu. Cestou předjížděli skupinky cyklistů a míjeli opěšalé turisty.               

      Po necelé půlhodině jízdy odbočili vlevo na silnici 0222a, projeli Koutem na Šumavě a značně pomaleji projížděli mezi kukuřičnými poli a travnatými plochami po úzké štěrkované a asfaltové cestě.               

      Pojednou se přímo před transportérem jakoby mávnutím kouzelného proutku objevila postava zahalená v tmavém plášti, na hlavě kápí. Velitelsky pozvedla paži. Motor tatrovky škytl a utichl. Transportér nuceně zastavil uprostřed cesty.               

      „Krucinál,“ procedil mezi zuby řidič Žák, „co je to za strašidlo a odkud se vzalo?“               

      Než se oba vojáci vzpamatovali, postava mávla rukou směrem k nim a oblohou nad nimi šlehl oslepující zelený blesk. Na chvíli krajinu pohltila černočerná tma a když se rozsvětlilo, nacházeli se někde jinde, na udusané hliněné planině, v dáli husté lesy. I počasí se změnilo, slunce pražilo z bezoblačné oblohy a vítr zdvíhal mračna prachu. Vysílací stanice pouze šuměla, modulace zmizela.     

      Oba se postavili, rozhlédli po okolí a užasli. Namísto zříceniny Rýzmberku nedaleko Kdyně spatřili zubem času nedotčený hrad v plné kráse, ozářený sálajícím sluncem. Žádné ruiny, na které byli oba přálelé zvyklí.               

      „To není možné!“ vykřikl užaslý Pánek a Žák mu svorně přizvukoval.               

      „Ale pánové, je to nejen možné, ale nadmíru reálné,“ ozval se jakýsi hlas od zadní části obrněného transportéru. Když se otočili, uzřeli k svému úžasu onu postavu v plášti s kápí.     

      Sundala pokrývku hlavy a vojáci spatřili mužský obličej s knírem, bradkou a uhlazenými tmavými vlasy, rozdělené uprostřed téměř neznatelnou pěšinkou, odhadovaný věk asi čtyřicet let.               

      „Kdo jste ? A kde jsme se to ocitli?“ hlesl Jirka.               

      „Chcete toho najednou po mně moc,“ usmál se záhadný muž. „Je to na delší vysvětlování, což nevadí, času máme dost. Jsem někdo, kdo cestuje alternativními realitami vesmíru a má tu moc přemisťovat různé objekty včetně lidí v čase i prostoru. Ve vaší minulosti jsem si zahrál některé dějinné osobnosti. Jako zájemci o historii si snad pamatujete na řeckého divotvorce Apollonia z Tyany z doby před dvěma tisíci léty, nebo hraběte Saint Germaina z 18. století – chráněnce francouzského krále Ludvíka XV. Tyto postavy a ještě další jsem si s chutí zahrál v tomto materializovaném světě. Pocházím z vyšších sfér Všehomíra, řečeno současným jazykem – z duchovních dimenzí a bdím nad dodržováním záměrů tvůrce světů, dnes byste řekli vaším počítačovým jazykem, že jsem správcem stanoveného programu historického vývoje na planetě Zemi a dějinných událostí. Takže když v tomto „soukolí“ dojde k odchylkám v prostoročasu, je mou povinností provést patřičné korekce. Na práci v dané oblasti nejsem pochopitelně sám, je nás povícero.“               

      Vojáci seskočili z transportéru na udusanou zem a s úžasem naslouchali ohromujícím argumentům neznámého.                

      Když umlkl, odvážil se Pavel zeptat: „To znamená, že fungujete něco jako strážci času, jak jsem se dočetl v knize amerického spisovatele sci-fi Poula Andersona Strážci času, potažmo Stráž času, kde hlavním hrdinou časové patroly je Donald Emmert Everard, jenž s kolegy odstraňuje časové paradoxy, aby byla zachována správná dějinná kontinuita?“               

      „Mladíku, uhodil jste hřebíček na hlavičku, jak s oblibou, vy lidé, říkáte,“ spokojeně konstatoval muž. „Jen s tím rozdílem, že váš hrdina byl obyčejný člověk, který byl nucen k přemísťování v časoprostoru používat přístroje -´stroje času´, kdežto já a další ´strážci času´ používáme k tomuto účelu, z lidského hlediska magické a mystické síly. Buďte ujištěni, že pro vás jsou to zázraky, ale v budoucnosti se k nim sami dopracujete. Ale předtím se musíte vyvinout v mnohem dokonalejší bytosti na vyšší vibrační úrovni, kdy zvládnete nejen své emoce, ale dokážete měnit materiální schránky, tedy vlastní těla, teleportovat sebe i věci tam, kam si budete přát a budete schopni dalších netušených věcí. Nevyprávím zde nic neskutečného, ale pouze reálné děje, jež jsou ´naprogramovány´ v dalším pokračování existence lidstva. Jedním z těch dějů je bitva husitů s křižáky zde u Domažlic. Jirka si při studiu materiálů z tohoto střetnutí všiml nesrovnalostí, kdy křižáci začali prchat před českými bojovníky ještě dříve než se objevili na dohled. Báseň Vavřince z Březové vkládá údaj o ďáblovi v patách a jakémsi zemětřasu.“               

      „Když jste takový vesmírný expert na zázraky, můžete nám toto tajemství objasnit?“ opáčil Jirka, když se vzpamatoval z překvapení.               

      „Právě proto tady jsem a nejen to,“ klidně pokračoval muž, „vy dva zde také nefigurujete náhodou. Byli jste na toto místo přivedeni, abyste splnili historické poslání.“               

      „A v čem má náš dějinný úkol spočívat?“ nedůvěřivě pronesl Pavel.               

      „Hned se k tomu dostanu. Nejdříve vězte, že jsem vás přemístil z jednadvacátého století do pozdního středověku první poloviny věku patnáctého, srpna léta páně 1431, těsně před bitvou u Domažlic.               

      Ještě než vás obdařím dalšími informacemi, musím předeslat fakta o předchozí bitvě u Tachova počátkem srpna 1427. Páni letopisci správně uvádějí, že velitelé husitských vojsk v čele s Prokopem Holým měli spoustu informací o přípravách a postupu žoldnéřské křižácké armády, dirigované trevírským arcibiskupem Otou ze Ziegenheimu a kardinálem Jindřichem Beaufort. Cenné zprávy získali prostřednictvím svých špionů mezi nepřátelskými vojenskými veliteli. Proto se rychle přesunuli k Tachovu, kde první panika začala mezi prostými křižáckými bojovníky a vozataji propukat již z rána 2. srpna, kdy byly zapáleny zbytky tábora a vojáci se měli přesunout proti nepříteli. Husité byli v tu dobu od Stříbra vzdáleni tři až pět mil. Ke stupňování zmatku přispěly i špatně organizované a chaotické přesuny, které vyvrcholily ústupem značné části prostých bojovníků k bavorským hranicím. Jejich příkladu začaly brzy následovat i další jednotky, jež sebou postupně strhly zbytek armády. Dříve než mohlo dojít k bitvě, vykonal všudypřítomný strach a demoralizace uvnitř křižáckého vojska své. Postupně opouštělo stanovené pozice stále více jejich oddílů, prchajících přitom k hranicím.               

      Když 4. srpna konečně husitské vojsko přitáhlo k Tachovu, nalezlo již víceméně opuštěný tábor a se zbytky zadního voje si lehce poradilo. Tužší odpor kladly jen jednotky plzeňského landfrýdu, které se stáhly za městské hradby, a i ty nakonec po týdnu obléhání (11. srpna) kapitulovaly.“               

      Cizinec na chvíli umlkl a pak pokračoval: „To je jen stručný popis událostí u Tachova a vystižení dvou hlavních příčin porážky – výborné informace o nepříteli, kterými husité disponovali a špatná organizace, chaos, zmatky a strach v řadách křižáckého vojska.               

      Historici konstatují, že uvedené příčiny se zopakovaly v bitvě u Domažlic a křižáci uprchli dříve, než se dostali do kontaktu s českými heretiky. Tady bych však nasadil velké ALE! Ptáte se proč? Proto, že husitští špioni již neměli snadnou úlohu vetřít se do velení křižácké výpravy, tentokrát jejich velitelé nemilosrdně nechali popravit každého podezřelého ze špionáže. Tedy zpráv o postupu a manévrech 4. křížové výpravy bylo poskrovnu. Dále braniborský markrabě Fridrich, neúspěšný velitel předchozí křížové výpravy a a kardinál Julián Cesarini však tentokrát, poučeni z předchozích nezdarů, zamýšleli husity porazit jejich vlastní taktikou za pomoci 9000 bojových vozů. Takto vyzbrojená armáda čítala, jak jste se dozvěděli z internetu, kolem 100 tisíc mužů. Navíc se postarali o eliminaci chaosu a zmatků při přesunech jednotlivých částí, takže ve vyrovnaných řadách čekali poblíž Rýzmburka na příchod kacířských vojů, posíleni vozovou hradbou, kde vynikali žoldnéři z italské gardy kardinála Cesariniho.               

      A nyní pohleďte, jak by dopadli husité, nebýt zásahu vás obou do bitvy,“ končil vyprávění tajemný muž.               

      Máchl obloukovitě paží k lesu. Před žasnoucími nadrotmistry se objevila holografická scéna, znázorňující útočící vojsko husitů – vozů, pěchoty a jízdy – proti sešikovaným vojům křižáků. Kališníci narazili na přední řady nepřátel a rozpoutal se nelítostný boj. Vzduchem létaly střely z kuší a šípy lučištníků obou stran, husitská pěchota se snažila rozrazit sevřenou vozovou hradbu žoldnéřů halapartnami a sudlicemi, jízdní bojovníci se střetli meči, řemdihy, válečnými sekerami, šídly, kopími s háky ke stahování jezdců, palcáty a okovanými cepy. Němečtí rytíři se oháněli dlouhými meči, které snadno prorážely brnění protivníka a jedním máchnutím srazily hlavu i s přilbicí. Bitva byla stále nerozhodná, na udusané hlíně se množila mrtvá těla bojovníků obou stran. Vtom z levoboku a pravoboku za zátočinou lesa se vyřítily šiky tisíců vojáků křižáků pěších i jízdních a sevřely husitské voje ze tří stran. Pod tíhou přesily byli kališníci nuceni se obrátit a houfně ustupovat směrem k Rýzmburku. Desetitisíce žoldnéřů je nemilosrdně pobíjely a asi po hodině bojů dočista rozprášily poslední bojovníky kladoucí odpor. V žáru odpoledního slunce křižáci dobíjeli na zemi ležící zraněné husity a brali si kořist z jejich vozů.               

      Poté Správce Všehomíra opět mávl rukou a scéna zmizela. Otřesení vojáci Jirka a Pavel chvíli se nemohli vzpamatovat z toho, co právě viděli. Zažívali pocit účastníků kruté bitvy, tak to bylo živé a skutečné.               

      „Ukázal jsem vám záběry z toho, co se nikdy nestalo, abyste pochopili záměr nás vyšších bytostí nepřipustit realizaci tohoto článku historie, měnícího chod dějin lidstva. Čili, husité by byli poraženi o tři roky dříve než v bitvě u Lipan roku 1434 a to mnohem horším nepřítelem, který v takovém případě Čechům nadiktoval kruté podmínky a v pokračujícím vývoji české země porobil mnohem spíš, než se stalo až v době pobělohorské sedmnáctého století.               

      Z těchto důvodů jsem vás povolal zasáhnout v prospěch naprogramované historie tak, jak si ji, vy lidé, dobře pamatujete. Vy dva jste byli předurčeni, abyste bojovým vozidlem a zbraněmi zasáhli husitům na pomoc ještě dříve, než se dostali na dohled křižáků. Proto jsem předevčírem - v noci z neděle 12. na pondělí 13. srpna – navštívil v jeho bytě velitele vaší roty kapitána Svobodu, abych jej seznámil s tímto úkolem. Po počátečním úleku, kdy měl dojem, že se mu to jen zdá, se uklidnil, takže jsem vše vypověděl. Jako materialisticky založený člověk mi samozřejmě zpočátku nechtěl věřit, takže jsem ukázal scénu, kterou jste před chvílí sami viděli a doplnil ji příslušným komentářem.               

      Musel jsem mu jako nevěřícímu Tomáši ukázat mé náhlé zmizení a objevení, aby nakonec ke mně nabyl důvěru. Sdělil jsem vše podstatné k vaší výstroji ochrannými vestami a výzbroji včetně ostré munice do samopalů a kulometů obrněného transportéru.“               

      „To znamená, že tou dodatečnou instruktáží po dojezdu na místo určení myslel velitel právě vás?“ začalo Pánkovi svítat.               

      „Ano,“ odtušil neznámý, „proto takto s vámi oběma hovořil, neboť nebylo vhodné, abyste se podrobnosti dozvěděli od něj samotného. Dozajista byste si mysleli, že mu přeskočilo v hlavě, což by zcela odpovídalo vašemu přesvědčení. Takže to docela rád nechal na mně.               

      Aby má informace byla kompletní, dodávám, že poté, co se dostanete do střetu s křižáky, použijte kulometů vozidla s ostrými náboji pouze k zastrašovací střelbě nad jejich hlavami do vrcholku stromů. Bude stačit efekt sestřelených a padajících větví a dále hluk vašeho stroje, který tehdejší svědkové včetně Vavřince z Březové nazvou ďáblem v patách prchajících křižáckých uskupení. Rovněž použijte blikajících varovných světel na transportéru a nebude na škodu několikrát pustit jeho sirénu. Tyto prostředky ve středověku navodí atmosféru sirného pachu samotného pekla, na což přeživší a na smrt vyděšení nepřátelé do konce života nezapomenou. Ještě zdůrazňuji, že žoldnéře z italské gardy kardinála Cesariniho musíte nechat husitům, aby nebyla narušena tato část historie.“               

      „A co samopaly s ostrými náboji?“ neodpustil si poznámku Žák.               

      „Ty máte k obraně, pokud byste byli napadeni zblízka,“ poznamenal již stručně tajemný muž.               

      Jirku ještě něco napadlo, vytáhl z kapsy mobil, vyťukal nějaké číslo a přiložil k uchu. Chvíli poslouchal a pak z něj vypadlo: „No samozřejmě, signál žádný, pouze praskání ve sluchátku. Holt je vidět, že jsme skutečně ve středověku!“               

      Muž se usmál: „Tak teď víte, co potřebujete. Za chvíli vás přenesu přímo na místo boje do odpoledních hodin. Vyplníte svou činností časovou mezeru mezi tím, než husitské vojsko dorazí k žoldnéřům, způsobíte mezi křižáky děs a hrůzu, tito se dají na bezhlavý útěk. Buďte však ve střehu, neboť ani vaše mohutné extempore se neobejde bez určitého nebezpečí. Můžete improvizovat bez přesného scénáře, ale zachovejte nutnou opatrnost. Teď už vše bude záležet jen na vás. Takže máte na mne nějaké dotazy?“ ukončil instruktáž Správce Všehomíra.               

      „Dotazy žádné, jen nám držte palce, abychom se historicky neznemožnili,“ vzpomněl si Jirka na slova Jana Wericha ve filmu Císařův pekař a Pekařův císař.               

      „Žádné obavy, máte na to, abyste své poslání beze zbytku splnili. Nezapomeňte, že my z vyšších sfér nad vámi budeme bdít!“               

      „A uvidíme Vás ještě někdy?“ neodpustil si otázku Pavel.               

      „Když to bude zapotřebí, tak ano,“ odpověděl muž a dodal: „Nyní se připravte, nasedněte do transportéru a uskutečníme teleportaci. Husitské vojsko v té chvíli přikvačí do prostoru střetnutí. Zachovejte klid. Po skončení akce vás přenesu do vaší doby, takže v kasárnách stihnete čtení rozkazu velitele.“               

      Oba poslechli a zaujali místa ve vozidle.               

      Oblohou opět prošlehl zelený záblesk, rozhostila se temnota a když se rozjasnilo, ocitli se v krajině osvětlené zářícím sluncem, v prostoru mezi lesy, schovaní za nějakými keři.               

      Sklouzli z transportéru, opatrně vyhlédli z porostu na otevřenou pláň a užasli. Před nimi v dálce asi tak třista metrů spatřili vozovou hradbu a jízdní oddíly křižácké armády.               

      „Ty brďo,“ pronesl Jirka, „tady přestávají všechny žerty. No nic, jdeme do toho, ať tu žoldnéřskou chásku vyženeme z českého prostoru. Startujeme....“ Nadrotmistr Žák se usadil za volantem, vedoucí praporčík Pánek ve věžičce kulometů.               

      Motor tatrovky bez problému naskočil. Žák zařadil rychlost, Pánek zapnul výstražná světla a sirénu a plnou rychlostí vyrazili z křoví na volnou pláň. Vozidlo hučelo jako blížící se bouře, siréna ječela plnou silou. Pavel řídil ´otéčko´ přímo proti nepřátelskému předvoji, zařadil postupně vyšší rychlostní stupně, Jirka připravil kulomety a svůj samopal k použití.              

      Křižáci ustrnuli hrůzou, když spatřili vyřítit se proti nim pekelnou řvoucí obludu, která vychrlila z jakýchsi rour nahoře rachotící střely, lámající nad hlavami vrcholky stromů. Snad nějaký ďábel ochraňující heretiky jim přišel na pomoc. Na nic již nečekali, odhazovali zbraně a prchali do lesa.               

      Obrněný transportér zavyl, když narazil na jejich hradbu a ta se rozlétla do stran. Vozidlo manévrovalo sem a tam, přejíždělo loukotě kol a korby. Žák použil uzávěrku diferenciálu zadní i přední nápravy při zdolávání vyvýšenin. Přední a zadní oranžová výstražná světla působily na křižáky jako pekelné ohně, metající do všech stran oslnivé blesky.               

      Pavel otočil vozidlo proti zbylé vozové hradbě žoldnéřů, určené podle plánu k dobytí blížícím se kališníkům. Zastavili se před ní a Jirka si ve věžičce pro jistotu připravil samopal ke střelbě.               

      Byl nejvyšší čas, neboť jeden ze žoldáků vystřelil proti němu z luku a šíp se mu zabodl na hrudi do ochranné vesty. Naštěstí nepronikl hlouběji a uchránil jej před zraněním.               

      Žoldnéř však sáhl po kopí a napřáhl je v úmyslu znovu Jirku zasáhnout. Ten však nelenil a hbitě vystřelil po něm jednou ranou ze samopalu. Zásah byl úspěšný a nepřátelský voják se v důsledku této razantní odpovědi skácel mrtev k zemi.               

      Z dálky se ozval jakýsi rachot a bylo slyšet chorál ´Ktož sú boží bojovníci´.               

      Pánek zavelel směrem k Žákovi: „Naše mise právě skončila, jedeme domů“.               

      Sotva dopověděl, oblohou šlehl zelený blesk, znovu se zatmělo a když se oba vojáci rozhlédli, stáli s transportérem opět na štěrkované a asfaltované silnici poblíž Koutu na Šumavě. V dáli spatřili trosky hradu Rýzmburka. Vysílačce znovu naskočila modulace. Neprodleně se spojili se základnou a ohlásili, že se vrací po zkoušce vozidla opět k útvaru.               

      * * * * *               

      Nazpátek ujížděli po stejné trase a do kasáren přibyli právě včas, ještě než velitel roty dal povel k nástupu čtení denního rozkazu na středu 15. srpna. Jirka si přivezl do 21. století upomínku na bitvu u Domažlic v podobě šípu žoldáka, uvízlého v ochranné vestě.               

      „Aspoň budu mít památku na středověk,“ pravil zvesela Pavlovi, „teď musíme oprášit maskáče, boty a přilby a vzhůru na rozkaz. Dnes budu rád naslouchat kapitánu Svobodovi, co nám tajemného prozradí. Ještě, že po nás nebude chtít vysvětlení k vystřílené munici z obou kulometů.“               

      Rota nastoupila jako v jiné dny k vyhlášení denního rozkazu na příští den. Velitel mimo jiné spokojeně konstatoval, že nadrotmistři Pánek a Žák splnili beze zbytku rozkaz zkoušky obrněného transportéru OT-64 SKOT. Po ukončení čtení povolal oba vojáky do pracovny k podrobnějšímu hlášení. Pokynul, aby se posadili.                

      „Tak jak jste si počínali při zachraňování dějinné linie naší státotvornosti?“ zeptal se se šibalským úsměvem.               

      „Pane kapitáne, jak jsme se od tajemného cizince dozvěděli, to podstatné již víte,“ odpověděl Pánek. „Udělali jsme všechno, co bylo v našich silách a křižáky pořádně prohnali. Na důkaz naší mise vám předávám šíp, který po mně vystřelil žoldnéř italské gardy kardinála Cesariniho.“               

      Po těchto slovech přistoupil k velitelovu stolu a podal mu doličný předmět. Následovalo vyprávění celého průběhu mise, přičemž oba aktéři se ochotně střídali.               

      Když skončili, kapitán Svoboda, otáčejíce v rukou šíp, zamyšleně pronesl:               

      „Škoda, že kromě nás tří se nikdo jiný nesmí o této události dozvědět. V opačném případě bychom skončili na psychiatrickém oddělení místní nemocnice.“               

      „Naskýtá se možnost,“ vznesl dotaz Pánek, „že bychom si náš památný transportér ponechali v kasárnách a neposílali jej někam do Afriky?“               

      Velitel roty se zamyslel: „Bohužel, nemám žádný reálný důvod k tomuto kroku. Teď mi napadá jediné řešení. A to, že byste si ´otéčko´ koupili, ovšem upravené bez schopnosti střelby. Avšak cena by zřejmě přesáhla vaše finanční možnosti, není-liž pravda?“               

      „Je to smutné, ale máte pravdu. Takový transportér by určitě stál nějakou tu stovku tisíc korun a na to nemáme,“ shodli se oba nadrotmistři.               

      „Aspoň vám zůstane dobrý pocit, že jste se stali nástrojem vyšších sil Všehomíra, jak nám třem sdělil jeden z jejích správců,“ pokračoval kapitán. „Co bych za to dal, kdybych se mohl vaší mise také zúčastnit. Bylo to rozhodně ničím nezaplatitelné dobrodružství, které současně vyjasnilo záhadu v písni Vavřince z Březové a objevující se v dalších historických materiálech. Nemůžeme však toto rozuzlení nikde prezentovat, neboť spadá do oblasti sci-fi nebo fantasy,“ dokončil úvahu velitel roty.               

      „Takže vám oběma mohu jenom poděkovat za heroický čin a vyslovit upřímný obdiv za odvahu, rovnající se statečnosti našich vojáků v minulých i současných misích v zahraničí.“ Poté oba přátele propustil.               

      Když opouštěli kapitánovu pracovnu, Jirka prohodil: „Pavle, do hospody sice pravidelně nechodíme, ale po dnešku si zcela určitě zasloužíme nějaké to pivo a frťana. Půjdeme?“               

      Žák neměl námitky, a tak večer vyrazili....     

l si Jirka na slova Jana Wericha ve filmu C

mi bojovnnek a