Univerzalistická filozofie existence

Náš svět je chápán, jak známo, v zásadě dvěma protichůdnými názory : idealistickým a materialistickým pojetím existence. Naskýtá se otázka, který je správný a který špatný. Odpověď z pohledu univerzalistické (nebo univerzální) filozofie existence zní: oba názory se vzájemně nevylučují, ale platí současně oba. Jak je to možné? Odpověď není nikterak jednoduchá a vyžaduje osobnosti, přístupné filozofickému myšlení všeho, co se děje kolem nás a v nás. Kdo zastává náhled, že existuje jako prvotní hmota a druhotná vědomí, má i nemá pravdu. Jsme totiž obklopeni materiálnem, které můžeme vnímat smysly, kdežto vědomí a jeho průvodní jevy se nám jeví zprostředkovaně jako výtvor, produkt živé hmoty. Přitom vědomí má vlastně energetickou podstatu, což je také materie v dynamické podobě.

Naskýtá se kolumbovská otázka, co bylo dříve: Slepice nebo vejce? Mudrováním nad touto otázkou bychom se v našem přemýšlení pochopitelně daleko nedostali. Otázka totiž vychází z předpokladu posloupnosti příčiny a účinku: tedy něco muselo nastat dříve a něco později. Tedy máme tu časový řetězec. Ale z pohledu Absolutna (nebo chcete-li Univerzálna), kde neexistuje čas a prostor, je takováto otázka naprosto bezpředmětná a nesmyslná.  Tam je obsaženo prostě všechno a nic!  Platí zde rovnice, že nekonečno se rovná nule. Rozumějme tomu tak, že tam, kde neexistuje prostor a čas, nemá smysl se bavit o záležitostech, které časoprostorovému kontinuu podléhají. Aby to nebylo jednoduché, představte si, že nejvyšší vědomý (nebo inteligentní) princip - pro někoho Bůh, pro jiného Aláh, Jahve apod. - existuje nejen mimo různorodé časoprostorové dimenze, ale současně i v nich, kde se realizuje v celé přírodě tzv. neživé i živé, tedy v horninách, flóře a fauně včetně člověka.  Úloha člověka je spatřována v nekonečných hrách v parametrech naší dimenze - jako na divadle, ovšem bez znalosti scénáře, anebo v různých herních situacích, kde pochopitelně nelze žádný scénář praktikovat - ať jsou to sportovní kolektivní hry, či individuální včetně karetních, šachových, nebo také provozovaných v kasinech na hracích automatech či her sázkových.

Z nepředstavitelného Absolutna (nebo chcete-li Univerza), kde jsme coby bohové, úmyslně sestupujeme do časoprostorových dimenzí s vědomím omezení nesmírných schopností, abychom překonávali životní překážky. Můžeme si to představit např.

u horolezců, kteří chtějí dokázat nejen druhým, ale především sami sobě, že dokáží více než jiní lidé překonat pomocí obrovské vůle a fyzické síly zemskou gravitaci a vyšplhat se na horské velikány (v jiných případech třeba jen na skálu nepříliš vysokou). Někteří jedinci zase v posilovnách utužují fyzickou kondici, nakládají na sebe těžší a těžší břemena ze stejných důvodů jako výše vzpomenutí horolezci.

Z hlediska idealistického se jako duchovní entity inkarnujeme z Univerza do hmotných těl našeho časoprostoru se zablokováním paměti na předchozí „život“ nebo „životy“. Snad to zainteresovaný čtenář pochopí na následujícím úryvku z mnou připravované sci-fi povídky s nádechem fantasy:

Motto: Miluj svou nedokonalost, která znamená, že jsi tady a teď!

Král Mathias se obrátil ke mně slovy:

„Prozradím vám, králi Xylantési,  největší tajemství života a samotného Vesmíru. Věřte člověku, který chtěl být Bohem, všemohoucím, vševědoucím, všudy a vždy přítomným. Ovlivňujícím události minulé, současné i budoucí, vládnoucím Všehomíru, zasahujícím dle vlastního uvážení libovolně. Je to strašné, ale když došlo k naplnění tohoto přání, celý svět se mi v okamžiku zhroutil. Ptáte se proč? Odpověď je kupodivu snadná: v ten moment nebylo již nic, o co by stálo usilovat, vše leželo před vámi, věděl jste co přijde, co se stane, žádná zvědavost, žádné překvapení, žádné očekávání. Absurdní dokonalost, naprosto postrádající všetečné, zvídavé otázky. Postaven takto před pošetilost Absolutna, nejmocnější Vůlí jsem přikázal kontinuu stanovit hranice časoprostoru, vymezit selektivní, dílčí světy, vytvořit kulisy vesmírného divadla i aktéry nepředstavitelných rolí a program posloupnosti nekonečných událostí a dějů, znamenajících smysl vlastní existence. Příteli, víte, co je nejhorší na absolutní dokonalosti? Ne? Tak já vám to řeknu: Je to osamělost nejvyššího božství. Nemáte nikoho po svém boku, jste zároveň vším a ničím. Proto razím zásadu:´Miluj svou nedokonalost, která znamená, že jsi tady a teď!´“

Ohromeně jsem poslouchal, neschopen odpovědi. Trvalo mi chvíli, než jsem se vzpamatoval:

„Jak se to stalo?“

„Vlastně jsem byl odjakživa vládcem Všehomíra i člověkem v nesčíslných svých existencích, což jsem pochopil až mnou proniklo nejvyšší Vědomí. Pocit, který se nedá popsat slovy, naprosto nepředstavitelná vševůle a láska k veškerenstvu……“ Vladař zmlkl a pohlédl zpříma na mne. Otřesen, zmohl jsem se jen na otázku:

„Povíte mi o tom  něco víc?“ 

„Abyste vše pochopil, budu vám vyprávět následující příběh.“ Pohodlně jsme se usadili do křesel a král začal s vyprávěním.

Snad to bude některým čtenářů teď již poněkud jasnější. Jinak si představte, že jste potápěčem, kterému ještě na břehu zablokovali paměť, aby si nepamatoval     na normální život, nasadili mu hmotnější „tělo“, tedy skafandr se vším všudy       a ponořili jej do hlubin oceánu a zde pak musel žít dlouhé roky v omezení rozhledu, pohybu a vybaven jen tím nejnutnějším v takto vymezené existenci, bez možnosti se vynořit. Zůstala jen touha po lepším a dokonalejším životě, víra, že existuje něco mimo vodstvo oceánu. Na dně se setkává s dalšími „potápěčí“, vedou o tom nekončící diskuse a vyslovují různé názory včetně filozofického „mudrování“ o smyslu takového života. Po dlouhých, řekněme desetiletích, jsou vytaženi opět na břeh, zbaveni skafandrů a vrácena jim paměť (viz život po životě, tedy po zbavení se těla v okamžiku smrti a „vycestování“ duchovní entity do vyšší a dokonalejší dimenze). Zdá se vám to neskutečné, fantastické či absurdní? Možná, ale za celá tisíciletí lidského bytí je zde velký počet náznaků, indicií či dokonce důkazů, že výše popsaný „scénář“ může být pravdivý.

Celá problematika je mnohem a mnohem složitější, než jsem v tomto poměrně krátkem článku naznačil. Aby si člověk mohl představit nepředstavitelné, je zapotřebí skutečně filozofického ducha a řadu desetiletí přemýšlení, shromažďování informací studiem literatury a zážitků vlastních i druhých osob, myšlenkových rozborů a analýz získaných vědomostí a aplikací na rozličné životní situace.

Závěrem bych se pokusil odpovědět na pradávnou otázku lidstva, kterou si kladli filozofové i prostí lidé všech věků: Kdo jsme? Jsme bohové! Odkud přicházíme? Přicházíme z Univerza! Proč jsme zde? Abychom si zahráli současnou životní hru! Kam jdeme? Jdeme do dalších životních hrátek! A proč tak činíme? Zbavujeme se tím truchlivé osamělosti nejvyššího božství, vyplývající z absolutní dokonalosti!

Poznámka autora: Předem se omlouvám za nedostatky v textu - myslím tím zbytečné mezery mezi slovy - pokud vzniknou při převodu z textového editoru Word do mého blogu. Děkuji v takovém případě za pochopení. Emil Sedmík